Když se mi tak každý den pletou jiní lidé do cesty, zatím, co si to upaluju po „své“ pravé straně chodníku, napadá mně často otázka:
Od kdy vlastně máme zavedený pravostranný provoz?
Pravda, moc práce jsem si s hledáním odpovědi nedal. Naštěstí se mi dostala do ruky útlá knížka Václava Lídla „Poslové zapomenuté budoucnosti“, ve které popisuje vývoj dálniční sítě u nás.
A tady jsem to konečně našel: „ 4. listopadu 1938 schvaluje ministerská rada návrh na zavedení jízdy vpravo od 1. května 1939…“ (opatření stálého výboru č. 275/1938 Sb., o směru dopravy na veřejných silnicích a veřejných cestách). A o něco dále „Německá okupační moc….S přechodem na pravostranný provoz se nečekalo až na plánovaný 1. květen, ale je nařízen již od 17. března, pro Prahu pak
26. března 1939“.
Tak, tuto otázku mám vyřešenou. Teď zbývá přijít na to, jak je možné, že si na nová pravidla lidé ani za těch 80 let nezvykli. Na chodnících a přechodech se pořád „motají“ tu vlevo, tu prostředkem nebo ve skupinkách od kraje ke kraji cesty, na silnici chodí vpravo místo po levé straně a cyklisté s pocitem nesmrtelnosti jezdí div ne prostředkem silnice (potkat při jízdě autem např. peleton cyklistů, závodících přes celou šířku silnice za plného provozu je opravdu silný zážitek).
Bohužel, silniční zákon řeší v § 53 pohyb chodců na chodnících a přechodech jen obecně a v dalších paragrafech řeší jiné rizikové situace při pohybu chodců na pozemních komunikacích.
Stačilo by ale používat § 4 silničního zákona („Při účasti na provozu na pozemních komunikacích je každý povinen chovat se ohleduplně
a ukázněně, aby svým jednáním neohrožoval život, zdraví nebo majetek jiných osob ani svůj vlastní….., přizpůsobit …. situaci v provozu na pozemních komunikacích, svým schopnostem a svému zdravotnímu stavu… „) a ….zdravý selský rozum.
Pak by to mohlo vypadat asi takto:
- Na chodnících a přechodech chodíme zásadně vpravo nebo alespoň v pravé polovině a vždy necháme dost místa pro předcházení uprostřed.
- Na všech společných stezkách pro chodce a cyklisty a víceúčelových komunikacích vždy dodržujeme pravidla silničního provozu – chodíme vlevo, jezdíme vpravo a za sebou. Tyto cesty a komunikace jsou zpravidla označené dopravními značkami a tudíž porušení pravidel silničního provozu je pokutovatelné, nehledě na to, že se můžeme střetnout i s technikou údržby nebo integrovaného záchranného systému a je lepší je mít proti sobě, než za sebou. Při křižování a odbočování dáváme přednost zprava.
- Neřízený ani řízený přechod pro chodce není promenáda s nepřetržitým provozem chodců. Když můžou řidiči zastavit a pustit chodce, můžou totéž udělat i chodci. Když vidí, že na každé straně stojí už deset aut, stačí o dva kroky couvnout a dát rukou zřetelně najevo, že zůstanu stát (zejména přechody před kruhovými přechody ve městech jsou smutným příkladem, že toho chodci schopni nejsou).
- Nevřítíme se na přechod těsně před vozidly, ale také nečekáme, až přijede auto, které bychom mohli naschvál zastavit (jako řidič se pravidelně s tímto fenoménem chodce – lovce setkávám).
- Před vstupem na přechod pro chodce dáme rukou jasné znamení, že budeme přecházet. Pohyb přes přechod je (s ohledem na zdravotní stav) svižný. Nezakládáme diskuzní kluby na okraji přechodu, protože řidič sotva tuší, co „máme za lubem“, ale vždycky je vinen, když mu někdo vběhne pod kola s pocitem absolutní přednosti.
- Cyklisté kolo po
přechodu vedou. Na přejezdu pro cyklisty nemá cyklista absolutní přednost
a není zde přechod pro chodce. Pokud vám auto zastaví, je to ze slušnosti a dobré vůle řidiče, který riskuje, že ten další za ním nebo v protisměru už tak pozorný nebude. - Tam, kde nejsou přechody pro chodce, chodci nebo cyklisté přechází s daleko větší pozorností a co nejrychleji.
- Řidiči při
příjezdu k přechodům zbystří pozornost, pustí nohu z plynu, kde je
nepřehledné místo a zastaví za vozidlem, které dává přednost chodcům, místo,
aby ho s nadávkami objeli a srazili nic netušícího chodce (ono by se
klidně mohlo stát, že to bude jeho vlastní příbuzný). Neparkují tam, kde
překáží ve výhledu ostatním řidičům i chodcům, ani na chodnících
a zelených pásech. - Přiměřeně používáme tato pravidla pro zvýšení naší vlastní bezpečnosti také na sjezdovkách, v běžeckých trasách se neprohánějí pěší výletníci se psy.
- Čtyřkolky a motokrosové motorky nejezdí na cyklostezkách a turistických trasách, neohrožují turisty a strážci zákona je nemusí nahánět po lesích, v dolovém území výsypek či ve vojenském výcvikovém prostoru….
Takto a ještě lépe by to mohlo vypadat. Mohlo – kdyby toho zdravého selského rozumu, slušného vychování a pochopení skutečných principů demokracie nebylo mezi lidmi jako šafránu. Přeji všem, aby o tom nezačali přemýšlet, až už bude příliš pozdě.
Ladislav Zoubek