Tradice značení turistických značených tras v naší zemi je dlouhá už víc, než 130 let a první značené trasy vznikaly ještě před založením Klubu českých turistů. Ale teprve KČT a jeho nástupci dali zejména s podporou tehdejších vlastníků pozemků z řad šlechty a později nově vzniklého státu značeným turistickým trasám řád a logickou návaznost. Řada turistických tras vznikala i na přání majitelů stravovacích a ubytovacích zařízení právě z řad podporovatelů ze soukromého sektoru a tam, kde turistické značené trasy vznikaly, těžila z rozvíjející se turistické návštěvnosti hostinská činnost i návštěvnost památek.
Turistické značené trasy KČT mají ještě jeden pozitivní efekt. Kromě nasměrování turistů do atraktivních výletních míst a k restauračním a ubytovacím kapacitám, je to skutečnost, že turisty vedou krajinou po jedné vyznačené cestě, zvolené tak, aby neměli důvod pohybovat se tam, kde by to mohlo vadit buď vlastníkům, nebo z hlediska ochrany přírody. K tomu je ale nutné volit takové cesty, po kterých se dobře chodí – s vhodným přírodním povrchem. Zájmy obou stran bere v úvahu i Rada značení KČT a snaží se v maximální míře vlastníkům pozemků vyhovět. V některých případech ale části pozemků na průchodu v krajině tvoří bariéru a nezbývá, než se spolehnout na shovívavost a soudnost druhé strany a zvykové právo v daném místě.
Obdobně postupují i vyspělé evropské státy a všichni členové Evropské asociace turistických klubů, jejímž je KČT uznávaným a respektovaným členem.
U nás, zatímco český stát a samosprávy turistický ruch včetně údržby a obnovy turistických značených tras ve velkém podporují a vítají jako nemalý zdroj příjmů pro podnikatelský sektor a tím i pro stát, snahy o dohody s vlastníky a nájemci o volný průchod českou krajinou stále ještě naráží na nepochopení a nezájem o možný profit ze služeb využívaných návštěvníky a turisty.
Naděje na zákonnou úpravu průchodnosti krajinou v podobném duchu jako mají např. v Rakousku ale pořád je. Mám totiž informace, že na MMR ČR „oprášili“ myšlenku o Zákonu o cestovním ruchu a dokonce se mluví o roce 2025, kdy by mohl začít platit.
České právo přiznává každému „právo na volný průchod i přes pozemky ve vlastnictví či nájmu státu, obce nebo jiné právnické osoby, pokud tím nezpůsobí újmu na majetku či zdraví jiné osoby a nezasahuje-li do práv na ochranu osobnosti či sousedských práv“ a zároveň „při oplocování nebo ohrazování pozemků, na které se vztahuje právo volného průchodu, musí vlastník zajistit technickými nebo jinými opatřeními možnost jejich volného průchodu na vhodném místě pozemku“ (viz § 63 českého Zákona o ochraně přírody a krajiny a § 19 Lesního zákona).
Je pravda, že z této právní úpravy jsou vyjmuty pozemky fyzických osob ve volné krajině, ale často jsou právě na nich historicky doložené veřejné cesty vhodné k průchodu po turistické značené trase bez toho, že by se průchozí pohyboval v jiných částech pozemku, kde to pro vlastníky není žádoucí. Barokní krajina v okolí Valče je typickým příkladem takého území. Z řady důvodů je tedy systém značených turistických tras a vzájemná dohoda KČT s vlastníky vhodnou strategií, jak ochránit práva vlastníků a zároveň zajistit volný, bezpečný a pokud možno i příjemný průchod krajinou.
V očekávání rozvoje cestovního ruchu a zájmu turistické veřejnosti o krajinu v okolí Valče v nejbližších letech až o desítky procent, je jistě výhodnější v krajině vhodné trasy vyznačit, než spoléhat na to, že mají návštěvníci dostatek rozumu a zkušeností, že se nebudou pohybovat tam, kde je to (zejména) z hlediska vlastnického práva a rizik plynoucích z nekoordinovaného pohybu návštěvníků nežádoucí (nejde jen o turisty, kteří vědí, jak se mají v krajině chovat a pohybovat). Výkřiky vlastníků typu „turisté by se měli střílet“ nejsou řešením a nikomu neprospějí.
Pro úplnost je ještě nutné zmínit riziko neukázněnosti jednotlivců, které je nutné řešit s použitím dostupných právních prostředků, tedy Policie ČR a orgánů ochrany přírody. Bohužel, často i vlastníci pozemků nejdou příkladem a v krajině často potkáváme nepořádek související s jejich hospodářskou činností a necitelnými zásahy do krajiny. Z vlastní zkušenosti vím, že lidé se většinou k navštívenému místu chovají tak kladně, jak to vidí a cítí od vlastníků. Je jedno, jestli je to zemědělec, obec nebo lesní správa.